Na počátku bylo zvonění
Třída se vyznačovala neobvykle vysokou koncentrací šprto-lemplů. Učitelé se s tím naučili žít: dokud budeme pro školu vyhrávat recitační soutěže, volejbalové turnaje a předmětné olympiády (zejména chemickou pro ředitele), přimhouří oko nad naší chronickou duševní nepřítomností, kázeňskými nedostatky a neznalostí většiny právě probírané látky.
V některých pololetích jsme tak obdrželi zároveň pochvalu i důtku ředitele školy. V ušetřeném čase jsme založili Budějovický majáles, největší českobudějovický festival na světě; časopis kavárenských povalečů Vedneměsíčník, a zajeli jsme do Varů nabídnout řediteli Mattonky geniální (čti: naprosto nefunkční) reklamní koncept.
Po příchodu do Prahy jsme ještě stačili z Vojty udělat krále pražského Majálesu, prosadit zrušení doživotní poslanecké imunity a zorganizovat 20. výročí Sametové revoluce na Václaváku. Pak se naše cesty na chvíli rozešly.
Nakonec se nám ale začalo stýskat, a tak jsme spolu založili firmu Budeme bohatý, budeme tlustý (3BT Software). Měli jsme různé vynikající nápady, jak vydělat na ruské zlaté mládeži, ale nakonec jsme firmu přejmenovali na Behavio, a začali jsme zase jako obvykle dělat hlavně věci, co nás baví a co nám dávají smysl. A kromě toho ty předchozí nápady nebyly úplně legální.
První měsíce seděli Jirka s Vojtou každý den s notebooky u kuchyňského stolu a pokoušeli se vyřešit několik rébusů.
- Kdy udělat call se svými zbylými společníky z Hongkongu, Washingtonu a exotických Nuslí, aby nikdo neměl tři ráno?
- Jak je přimět, aby opustili své zářné kariéry a začali pracovat ve vlastní garážové firmě? a
- Jak přesvědčit nějakého klienta, že jsme naprosto výjimeční průkopníci v marketingovém výzkumu, i když jsme ho ještě nikdy nedělali? Nakonec to vyřešila kamarádka Jitka, která dokázala vycítit naše jedinečné budoucí schopnosti a především pracovala v marketingu McDonald’s.
Po šesti letech máme v Behavio přes pětatřicet lidí a stovky klientů. Není to vždycky procházka růžovým sadem. Na ty doktoráty nějak nezbývá čas, fuck-upů bylo dost a zažili jsme i pár měsíců, kdy to vypadalo, že to budeme muset zabalit. Ale nikdy ani na chvíli jsme nezalitovali, že jsme do toho šli. Navzdory varováním, že společným podnikáním akorát přijdeme o přátele, jsme teď semknutější, než kdy předtím. A na zlý časy máme kouzelnou větu, která nás vždycky nakonec dokázala udržet veselé: „A vono to pude a né že ne!“
